pátek 16. ledna 2015

Ha!

Tři znamení, že se začínám uzdravovat:

1) Je mi těsné oblečení.
2) Mám spoustu energie.
3) Už zase mě obtěžují úchylové v metru. Chybělo mi to (to není ironie)

čtvrtek 15. ledna 2015

Teď čtu...

Jsem žena a k tomu blíženec, takže je v mojí přirozenosti zvládat několik věcí najednou - ačkoli tím nejhorším možným ze všech chaotických způsobů.

Guillaume Musso: Que serais-je sans toi?
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.

Charles Baudelaire: Petits poémes en prose
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.

Gustave Flaubert: Madame Bovary
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.

Cathy Kelly: Zlaté náměstí
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.

To byl vtip. Je to naprosto neromantický a přeslazený příběh čtyř žen, které hledají životní štěstí, své místo ve světě, smysl bytí a podobné věci. A jo, já si doopravdy myslím, že je to bezva.

Pravidla českého pravopisu
Bez komentáře.

Boris Vian: Pěna dní
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.

Rozsvítil lampičku nad zvětšovacím zrcadlem, nahnul se k němu a prohlížel si pleť. Kolem chřípí u nosu mu vyskočilo několik pupínků. Když ve zvětšovacím zrcadle uviděly, jak jsou ošklivé, hbitě se stáhly zpátky pod kůži a Colin spokojeně zhasl.“

No vážně. Proč TOHLE nefungovalo, když nám bylo patnáct?!


A ještě toho mám miliony a miliony v plánu a jako obvykle lituju, že hodiny nejsou natahovací. Vive la littérature!

úterý 13. ledna 2015

Nic moc se neděje

Totiž, ne že by se nic nedělo, ale poslední dva týdny byly plné změn a já neměla náladu nic psát, a nápady už vůbec ne. Napůl mám v hlavě úplně vybíleno, jako by mi někdo otevřel lebku a veškerý obsah hodil do koše; a napůl ji mám plnou ostrých jehliček a uvnitř takový tlak, že se málem rozpadne. Špatně se to vysvětluje, ale chci tím jednoduše říct, že jsem momentálně dost zmatená, podrobnosti později.

Zdravotně jsem na tom o dost lépe. Téměř měsíc jsem se nevážila, až jsem to předevčírem nevydržela a málem mě trefil šlak: padesát kilogramů! Vážně netuším, jak se mi přes tuhle magickou hranici podařilo dostat, a asi bych to měla slavit, ale jediné, na co myslím je, že se za chvíli nevejdu do kalhot a nebudu mít co na sebe. Pomalu si zvykám na tohle nové, oblejší tělo a je to celkem nepříjemné, ale na druhou stranu: čím víc přibírám, tím víc si uvědomuju, jak strašně jsem byla hubená - a že to stálo dost za houby.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.

Ale čím klidnější je tělo, tím bláznivější je hlava. Mám v ní trochu nepořádek, mírně řečeno. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že medicína není ta správná cesta a že se tam nevrátím, ale teď si nejsem tak jistá. Pomalinku se začínám připravovat na zkoušky a celé hodiny trávím překládáním francouzských knížek, což mě moc baví, ale neustále ve mně hlodá obava – co obava, já jsem šílená strachy – že si zase vyberu špatně. Co když nastoupím na novou školu a zjistím, že to TAKY není ono? Jasně, já miluju češtinu, miluju francouzštinu, ráda si hraju s jazykem a se slovy a tak vůbec, ale nevím, jestli to stačí. Vím, že mamka, ačkoli nahlas nic neřekne, vysloveně brojí proti tomu, abych nastoupila zpátky do druháku. Bojí se, že s nástupem všeho toho stresu a učení se zase začnu ničit (a co si budeme namlouvat, dost oprávněně), ale – a teď přichází ta nejkrutější věc – popravdě je úplně jedno, jestli se dlouho do noci budu drtit anatomii nebo analyzovat středověkou literaturu. Jestli se mi nepodaří změnit svůj software, tahle křehká rovnováha, kterou jsem dokázala nastolit, se mrknutím oka roztříští na kousky.


Opravdu jsem ochromená hrůzou, že i když si vyberu jinou školu, tahle pitomá anorektická mizérie se bude opakovat. A na další, v pořadí už čtvrté kolo tohohle zápasu mi dozajista nezbyde energie.

neděle 4. ledna 2015

Výroba vína

Nedávno jsme seděly s mamkou na kanapi a probíraly různá důležitá a zásadní témata jako moje budoucnost, nespavost, škola, rodinné vztahy, co bude k obědu, Brangelina a laky na nehty, když vtom najednou mamka povídá: „když chceš víno, musíš nejdřív rozdrtit hrozny.“ Což zní trochu jako z románu Paula Coelha (dost možná to odtamtud opravdu má), a já navíc nejsem žádný fanda do moudrých citátů a New Age, ale přesto musím uznat, že je to docela trefné. Vzhledem k té mojí momentální mizérii, konci roku, bilancování a tak.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.

Mám dneska trochu horší náladu, zase jsem spala čtyři hodiny. Pořád jsem schopná cvičit o půlnoci, ten den už potřetí, vymrznout do omdlení, schovat brambory do ubrousku (což je totální adrenalin, zvlášť když s vámi všichni sedí u stolu a kontrolují, jestli jíte. Vždycky si u toho připadám jako zloděj v obchodě, což je dost pitomé; měla bych se stydět a já se SKUTEČNĚ stydím) a dělat tyhle anorektické píčoviny. S prominutím, jinak se to nazvat nedá.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.

První věcí je, že já.... vážně... přibírám. A samozřejmě z toho mám radost, ale ještě víc mě to děsí, protože nejsem zvyklá mít na sobě … ehm, nějaké maso. Nechutné, já vím. Včera jsem byla v práci a holky tam na mě : „Jé, ty tak krásně přibíráš!“ a dost mě to rozhodilo, totiž je to ROZHODNĚ dobře, ale pak taky: já jsem žena a ŽÁDNÁ ŽENA NECHCE SLYŠET, ŽE TLOUSTNE!! (i když to pro ni znamená, že neumře a bude mít lepší náladu) To je prostě jedna z věcí, kterou nikdy nikdo nesmí vyslovit, vedle těch řečí, že moc utrácíte a ta nová sukně vám stejně nesluší.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.

Tou druhou věcí je něco zdánlivě nepodstatného, totiž že jsem si po mnoha měsících vzala červenou rtěnku, a neznamenalo to pro mě jen barvu na rty. Je to něco ultraženského, čím na sebe upoutáte pozornost, takže pochopitelně jsem na to v poslední době neměla ani pomyšlení. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je připadat si normálně přitažlivě, přičemž normálně znamená jinak než jsem-strašně-křehká-a-potřebuju-zachránit způsobem.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.

A třetí věc... nemám. Teď si to po sobě čtu a říkám si, že ta moje táhnoucí se nespavost asi ničí mozkově buňky. Moje nejnovější články očividně nejsou úplně intelektuálně na výši, ale koneckonců to nikdy nebylo cílem. Tohle jsem já, takhle přemýšlím, takhle píšu; já si nemůžu pomoct, jde to ze mě samo. Pokud chcete, můžete mi napsat, jestli vás víc baví číst tyhle blbosti ze života nebo vážnější poučné články o anorexii nebo něco jiného? Asi se tím nebudu řídit a je to jenom laciný pokus, jak z vás vyloudit nějaký komentář, ale za zkoušku to stojí.


PS: Paula Coelha nemám moc ráda, ale přečtěte si Jedenáct minut. Je tam spousta sexu, takže člověk úplně zapomene na to metafyzično.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.