Tři znamení, že se začínám uzdravovat:
1) Je mi těsné oblečení.
2) Mám spoustu energie.
3) Už zase mě obtěžují úchylové v metru. Chybělo mi to (to není ironie)
pátek 16. ledna 2015
čtvrtek 15. ledna 2015
Teď čtu...
Jsem žena a k tomu
blíženec, takže je v mojí přirozenosti zvládat několik věcí
najednou - ačkoli tím nejhorším možným ze všech chaotických způsobů.
Guillaume Musso: Que serais-je sans
toi?
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.
Charles Baudelaire: Petits poémes
en prose
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.
Gustave Flaubert: Madame
Bovary
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.
Cathy Kelly: Zlaté náměstí
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.
To
byl vtip. Je to naprosto neromantický a přeslazený příběh čtyř
žen, které hledají životní štěstí, své místo ve světě,
smysl bytí a podobné věci. A jo, já si doopravdy myslím, že je
to bezva.
Pravidla českého pravopisu
Bez komentáře.
Bez komentáře.
Boris Vian: Pěna dní
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.
„Rozsvítil
lampičku nad zvětšovacím zrcadlem, nahnul se k němu a prohlížel
si pleť. Kolem chřípí u nosu mu vyskočilo několik pupínků.
Když ve zvětšovacím zrcadle uviděly, jak jsou ošklivé, hbitě
se stáhly zpátky pod kůži a Colin spokojeně zhasl.“
No
vážně. Proč TOHLE nefungovalo, když nám bylo patnáct?!
A
ještě toho mám miliony a miliony v plánu a jako obvykle lituju,
že hodiny nejsou natahovací. Vive la littérature!
úterý 13. ledna 2015
Nic moc se neděje
Totiž, ne že by se nic nedělo, ale
poslední dva týdny byly plné změn a já neměla náladu nic psát,
a nápady už vůbec ne. Napůl mám v hlavě úplně vybíleno, jako
by mi někdo otevřel lebku a veškerý obsah hodil do koše; a napůl
ji mám plnou ostrých jehliček a uvnitř takový tlak, že se málem
rozpadne. Špatně se to vysvětluje, ale chci tím jednoduše říct,
že jsem momentálně dost zmatená, podrobnosti později.
Zdravotně jsem na tom o dost lépe.
Téměř měsíc jsem se nevážila, až jsem to předevčírem
nevydržela a málem mě trefil šlak: padesát kilogramů! Vážně
netuším, jak se mi přes tuhle magickou hranici podařilo dostat, a
asi bych to měla slavit, ale jediné, na co myslím je, že se za
chvíli nevejdu do kalhot a nebudu mít co na sebe. Pomalu si zvykám
na tohle nové, oblejší tělo a je to celkem nepříjemné, ale na
druhou stranu: čím víc přibírám, tím víc si uvědomuju, jak
strašně jsem byla hubená - a že to stálo dost za houby.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.
Ale čím klidnější je tělo, tím
bláznivější je hlava. Mám v ní trochu nepořádek, mírně
řečeno. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že medicína není
ta správná cesta a že se tam nevrátím, ale teď si nejsem tak
jistá. Pomalinku se začínám připravovat na zkoušky a celé
hodiny trávím překládáním francouzských knížek, což mě moc
baví, ale neustále ve mně hlodá obava – co obava, já jsem
šílená strachy – že si
zase vyberu špatně. Co když nastoupím na novou školu a zjistím,
že to TAKY není ono? Jasně, já miluju češtinu, miluju
francouzštinu, ráda si hraju s jazykem a se slovy a tak vůbec, ale
nevím, jestli to stačí. Vím, že mamka, ačkoli nahlas nic
neřekne, vysloveně brojí proti tomu, abych nastoupila zpátky do
druháku. Bojí se, že s nástupem všeho toho stresu a učení se
zase začnu ničit (a co si budeme namlouvat, dost oprávněně), ale
– a teď přichází ta nejkrutější věc – popravdě je úplně
jedno, jestli se dlouho do noci budu drtit anatomii nebo analyzovat
středověkou literaturu. Jestli se mi nepodaří změnit svůj
software, tahle křehká rovnováha, kterou jsem dokázala nastolit,
se mrknutím oka roztříští na kousky.
Opravdu
jsem ochromená hrůzou, že i když si vyberu jinou školu, tahle
pitomá anorektická mizérie se bude opakovat. A na další, v pořadí už čtvrté kolo tohohle zápasu mi dozajista nezbyde energie.
neděle 4. ledna 2015
Výroba vína
Nedávno jsme seděly s mamkou na
kanapi a probíraly různá důležitá a zásadní témata jako moje
budoucnost, nespavost, škola, rodinné vztahy, co bude k obědu,
Brangelina a laky na nehty, když vtom najednou mamka povídá:
„když chceš víno, musíš nejdřív rozdrtit hrozny.“
Což zní trochu jako z románu Paula Coelha (dost možná to
odtamtud opravdu má), a já navíc nejsem žádný fanda do moudrých
citátů a New Age, ale přesto musím uznat, že je to docela
trefné. Vzhledem k té mojí momentální mizérii, konci roku,
bilancování a tak.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.
Mám
dneska trochu horší náladu, zase jsem spala čtyři hodiny. Pořád
jsem schopná cvičit o půlnoci, ten den už potřetí, vymrznout do
omdlení, schovat brambory do ubrousku (což je totální adrenalin,
zvlášť když s vámi všichni sedí u stolu a kontrolují, jestli
jíte. Vždycky si u toho připadám jako zloděj v obchodě, což je
dost pitomé; měla bych se stydět a já se SKUTEČNĚ stydím) a
dělat tyhle anorektické píčoviny. S prominutím, jinak se to
nazvat nedá.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.
První
věcí je, že já.... vážně... přibírám. A samozřejmě z toho
mám radost, ale ještě víc mě to děsí, protože nejsem zvyklá
mít na sobě … ehm, nějaké maso.
Nechutné,
já vím. Včera jsem byla v práci a holky tam na mě : „Jé, ty
tak krásně přibíráš!“ a dost mě to rozhodilo, totiž je to
ROZHODNĚ dobře, ale pak taky: já jsem žena a ŽÁDNÁ ŽENA
NECHCE SLYŠET, ŽE TLOUSTNE!! (i když to pro ni znamená, že
neumře a bude mít lepší náladu) To je prostě jedna z věcí,
kterou nikdy nikdo nesmí vyslovit, vedle těch řečí, že moc
utrácíte a ta nová sukně vám stejně nesluší.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.
Tou
druhou věcí je něco zdánlivě nepodstatného, totiž že jsem si
po mnoha měsících vzala červenou rtěnku, a neznamenalo to pro mě
jen barvu na rty. Je to něco ultraženského, čím na sebe upoutáte
pozornost, takže pochopitelně jsem na to v poslední době neměla
ani pomyšlení. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je připadat
si normálně
přitažlivě,
přičemž normálně znamená jinak než
jsem-strašně-křehká-a-potřebuju-zachránit
způsobem.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.
A
třetí věc... nemám. Teď si to po sobě čtu a říkám si, že
ta moje táhnoucí se nespavost asi ničí mozkově buňky. Moje
nejnovější články očividně nejsou úplně intelektuálně na
výši, ale koneckonců to nikdy nebylo cílem. Tohle jsem já,
takhle přemýšlím, takhle píšu; já si nemůžu pomoct, jde to
ze mě samo. Pokud chcete, můžete mi napsat, jestli vás víc
baví číst tyhle blbosti ze života nebo vážnější poučné
články o anorexii nebo něco jiného? Asi se tím nebudu řídit a
je to jenom laciný pokus, jak z vás vyloudit nějaký komentář,
ale za zkoušku to stojí.
PS:
Paula Coelha nemám moc ráda, ale přečtěte si Jedenáct
minut.
Je tam spousta sexu, takže člověk úplně zapomene na to
metafyzično.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)