úterý 30. prosince 2014

Co mi momentálně dělá radost

(ne nutně podle pořadí)

  • když se probudím a netrčí mi vlasy na všechny strany
  • když zkouším v obchodě nové parfémy. Velkoryse si postříkám... vlastně spíš naimpregnuju každou ruku něčím jiným a celou cestou domů čichám k zápěstí. Někdy si ode mě odsedávají lidi v autobuse. Což mi vrásky nedělá - výsledkem je, že krásně voním A K TOMU mám víc místa. Dvě mouchy jednou ranou!
  • když čtu ve francouzštině a ROZUMÍM tomu. Vybírám si takové ty knížky z oddělení pro ženy. Něčím se začít musí, ne?
  • hustá pěna na kapučínu. Když je na ní ještě skořice, jsem mrtvá.
  • moje nová podložka na cvičení. V barvě růžových marshmallows. Je úplně stejná jako ty, co mají ve fitku... tím chci říct, že úplně stejně smrdí. Ale zatínám zuby a vydržím to – nejsem žádná třasořitka (a taky jsem tu starou vyhodila)
  • když se moje nemoc nebere moc vážně. Mamka vtipkuje, že v první třídě vážila téměř tolik co já. A moje sestra mi občas říká... tak jo, napíšu to: anorektický rambo. Přemýšlím, že si z toho udělám mailovou adresu.
  • když vidím svou sestru jíst. Neznám ženu, která by měla k jídlu zdravější vztah. Užívá si každé sousto, ale nikdy se nepřejí. Vezme si, na co má chuť. Když už nemůže, nechá na talíři. Miluje čokoládu a popkorn, ale nikdy si je nevyčítá. Nedokážu pochopit, jak to dělá. V životě se nesnažila zhubnout; tipla bych si, že kaloriemi se zabývala naposled v hodině fyziky na střední. A pochopitelně má normální, ženskou postavu.

Ale protože příliš optimismu škodí zdraví, máme tu...

Co mi momentálně.... nedělá takovou radost

  • když musím nakupovat spodní prádlo v dětském oddělení
  • když se šourám v dětském oddělení a na obličeji mám permanentně nalepený výraz „sháním dárek pro malou sestřenici“ Stejný, jako když jsem si ještě ve dvanácti kupovala barbíny.
  • když objevím kocoura ve skříni a VŠECHNO oblečení mám od chlupů
  • když kocour trucuje, vyzvrací se do květináče a pak dělá, jako že nic
  • a když mám špatný den, co se týče vlasů

(zbožňuju sepisování seznamů)

sobota 27. prosince 2014

Dobré zprávy!

1) Viděla jsem Hobita
A nedokážu si na něj udělat pořádný názor.

  • Thorin pokaždé, když se usmívá. Bod nahoru.
  • Thorin pokaždé, když se neusmívá. Bod dolů.
  • Pokračující romance mezi trpaslíkem a elfkou. Pět bodů dolů. Někdo by měl Peterovi konečně vysvětlit, že když je muž menší, NIKDY to nebude fungovat.
  • Thranduil boří mýtus, že světlé vlasy a tmavé obočí nejdou dohromady. To dělá deset bodů za odvahu.
  • Jeden bod za Alfridova prsa a tu hlášku s korzetem.
  • Patnáct bodů dolů za jeho zuby.
  • Legolas vypadá míň opuchle než ve dvojce. Asi zhubnul. Tři body nahoru!
  • Počet scén, ve kterých si Luke Evans sundá košili: 0. Padesát bodů dolů. (mimochodem jediný důvod, proč stojí za to vidět Drákulu)
  • Bilbova chodidla jsou za deset bodů. Vedle něj si každá žena musí připadat jako Popelka, což já se svou velikostí 40 dokážu ocenit.
  • Chudák Elrond už má nejlepší léta za sebou. Vypadá, že se co nevidět rozteče. Nemám sílu mu za to ubrat jediný bod.

Zkrátka: lepší než dvojka, horší než jednička.

2) Konečně jsem se rozhodla, na jaké obory se budu hlásit
Snad už je to definitivní. Nebudu vás napínat a vyklopím to: čeština a francouzština! Což jsou dva předměty, které mi šly i bavily nejvíc... nechápu, jak mě to mohlo v oktávě nenapadnout. Vlastně chápu – když chci, umím být nepřekonatelně natvrdlá. Jako vajíčko. Co vajíčko, jako betonová zeď.

3) Píšu
Zrodil se mi v hlavě nápad na dokonalý psychologický román!
Hahaha, dělám si legraci. Píšu kraviny. Prostě si sednu a bez přemýšlení sepisuju, co mi přijde na mozek. Pak si to čtu a směju se, jak je to debilní. Perfektní terapie!

4) K Vánocům jsem dostala samé růžové dárky
Téměř. Až na tvářenku, ta je broskvová (růžových už mám pět) Když už jsme u toho, prozradím vám svůj nejtajnější kosmetický trik: čím unaveněji vypadáš, tím zářivěji si nalič tváře. Praktikuju to několik let. Teda ne že by to vždycky fungovalo – občas vypadám jako klaun. Což mi kupodivu nevadí (asi stárnu)

5) Statečně bojuju s jídlem
No...ne zas tak statečně. Zvládla jsem kachnu s knedlíkem, ale pak jsem byla tři hodiny v kómatu. Vánočka mě pořád stresuje. Mamka je letos dělala natřikrát. První dvě várky musela slavnostně vyhodit do popelnice, protože jsme koupili vadné balení cukru - byl namíchaný se solí nebo nějakým podobným svinstvem. Tak okamžitě psala na potravinářskou komisi a do fabriky, a jako odškodnění nám nabídli asi deset nových pytlíků. A tajemný kufřík s bůhvíčím, který odmítla přijmout. Doteď nevím, co v něm bylo. Bomba, peníze, další cukr.... lhala bych, kdybych řekla, že mi to nedá spát, ale stejně mě to zajímá.

6) A mám se bezvadně. Tečka.

čtvrtek 25. prosince 2014

Idylka

Patřím k té hrstce šťastlivců, které se nikdy nestane, že by si neužila svátky. Nevím, čím to je, ale všechno běží jako na drátkách, od úsvitu až do půlnoci. Asi se ve mně aktivuje nějaký magnetismus na úspěch, nebo co.

Je čtyřiadvacátého prosince a mě po vydatném spánku probouzí lákavá vůně cukru a skořice linoucí se z kuchyně. Představa, že by vůbec někdo mohl bdít od čtyř do rána, ve mně vyvolává záchvat smíchu. Vyskakuju z postele, plná energie běžím do koupelny a cestou jen tak pro radost udělám pár přemetů, což je moje typická rozcvička. Mám tělo gymnastky, a tak mi to nečiní žádné problémy.
Oplachuju si obličej a rozespale se zahlédnu v zrcadle. Vypadám úžasně, ale to není žádné překvapení. Oči mám průzračně modré, pleť zářivou, vlasy husté a lesklé, zkrátka dokonalá řecká bohyně. A kruhy pod očima? To slyším poprvé. Nesmějte se mému sebevědomí – já jsem objektivní.

Scházím dolů na snídani, kde na mě už čeká horké kakao a vánočka s máslem a marmeládou – mamka se činila. Společně jíme a užíváme si rodinnou pohodu, poslouchajíce štěbetání ptáčků usazených na parapetu. Taťka se občas natáhne a láskyplně mě podrbe za uchem. Nechci se chlubit, ale z fleku bychom mohli hrát v reklamě. Na nutellu, prostředky na mytí nádobí, čistící ubrousky nebo něco podobného. Možná by to chtělo trochu vybělit zuby a intervenci kadeřníka, ale pochopte, to jsou detaily.
V podobném duchu ubíhá celé dopoledne. Nevidím na metr daleko, protože celý náš dům zahaluje hustý opar lásky a porozumění. Čas od času jsem nucená si z ramen setřít vykrystalizovaný cukr, sbírám ho do krabičky a umiňuju si, že z něj později vyrobím bonbóny (vždycky jsem věděla, jak ze situace vytěžit co nejvíc.)

Po obědě se vydáváme na procházku vánoční Prahou, tou matičkou měst. Pro jistotu si na klopy připínáme odznaky, že delší pobyt v naší přítomnosti způsobuje diabetes. Vypadají podobně jako ty nálepky na cigaretách, ale jsou mnohem stylovější.
O bezpečnost spoluobčanů je třeba dbát, a to my děláme, protože.... bingo, protože jsme dokonalí.

Procházíme si vánoční trhy, vychutnáváme svařák, sem tam šoupneme nějakému bezdomovci přebytečnou tisícovku. Na chlast (máme pro to pochopení). Davy turistů se jako mávnutím kouzelného proutku přesunuly z centra někam... co já vím, do Přílep. Nebo na Žižkov.
Jsem v tak povznesené náladě, že se zčistajasna dávám do zpěvu. Můj typický falzet je tentam, kolemjdoucí mně přirovnávají k Mariah Carey, pochopitelně s menším pozadím. Nakonec podléhají mému kouzlu osobnosti a přidávají se. Co nevidět začnou padat z nebe růžové konfety a lékořicová srdíčka. Je to jako z amerického muzikálu, jen s tím rozdílem, že tady nemá nikdo botox. Celou dobu se usmívám jako někdo, komu právě sundali rovnátka.

Tak dobře, tohle všechno jsem si vymyslela. Velkou část Štědrého dne jsem strávila sama, cvičením a čtením, a taky dvouhodinovou procházkou v mrazu. Naši mi na to nic neřekli. Tím nic myslím, že se mnou nepromluvili ani slovo. Podrobnosti vynechám, ale svou roli v tom hrála vyhozená večeře z úterka, můj menší hysterický výstup z večera a poněkud větší hysterický výstup z rána. Sice to tajím, ale někdy se chovám jako pětileté dítě... které se chová jako tříleté dítě. (na stupnici nesnesitelnosti od jedné do desíti je to patnáctka)

A v takových chvílích my citliví lidé děláme ta nejhloupější rozhodnutí.

neděle 21. prosince 2014

Trocha vánočního sentimentu

Zbývají tři dny do Vánoc a mě se zmocňuje trochu patetická a sentimentální nálada. Nejradši bych objala celý svět. Jsem ve stavu, kdy bych byla schopná jít do zvířecího útulku a vzít si domů to nejubožejší a nejprašivější stvoření, co tam najdu, navléct ho do třpytivého oblečku a tancovat s ním na stole kankán. Na to mě napadá jediné vysvětlení: pěkně jsem to přehnala se svařeným vínem.

Sedím zabalená do deky, upíjím horkou kávu a mám na srdci jedinou věc: chci vám poděkovat. Děkuju za to, že ve mně věříte, i když já to někdy nedokážu, a že mi posíláte všechny ty krásné a povzbuzující zprávy. Nemůžu uvěřit, kolik podpory člověk dostane, když o ni požádá, a jsem z toho dočista naměkko. Roztékám se jako sněhová vločka na dlani, a jestli to nepřestane, úplně zmizím.

Moc si nedokážu představit, co prožíváte, když čtete moje zápisky. Nemám těžší ani lehčí život než všichni ostatní. Vytáhla jsem si jednu špatnou kartu, ale v balíčku byla taky spousta es, a další na mě ještě čekají. Každý si něčím prochází a vím, že i vás tíží spousta nevysloveného. Já bývám všeho tak plná, že to vyslovit potřebuju. Strhávám ze sebe trápení jako slupky cibule a pouštím je do větru, ať je odnese daleko ode mě. Ale za žádnou cenu nechci, aby se tohle trápení nalepilo na vás. Napsala bych, ať si o mně neděláte starosti, ale vím, že se tomu nelze ubránit. Proto vás prosím o jediné: nelitujte mě. To nesnesu. Porozumění ano, soucit nikdy.

Nesejde na tom, že netušíte, jak mi pomoct. Ani já to nevím. Stačí mi pomyšlení na to, že tohle čtete a snažíte se pochopit. Že si na mě občas vzpomenete, třeba když jíte cukroví, a doufáte, že já to dokážu taky. Že mě nesoudíte, když se u stolu zase tvářím jako masový vrah a tajně vyhazuju jídlo.
Děkuju vám za to, že se mnou neztrácíte trpělivost.

Tenhle blog mi moc pomáhá. Najednou přemýšlím, co sem napíšu, mám nějaký skutečný zájem, nezaměstnává mě pouze cvičení, jídlo a povinnosti. Je to pro mě novinka a já si užívám ten probouzející se optimismus. Celým svým srdcem věřím, že se mi anorexii podaří porazit. Možná to potrvá déle, než by kdokoli z nás čekal, a před koncem uštědřím ještě spoustu ran. Ale nesmírně mě utěšuje vědomí, že na to nejsem sama.
A hluboko uvnitř vím, že když zvládnu tohle, zvládnu cokoliv.


Nakonec vám chci popřát, i když trochu předčasně, veselé Vánoce! Strašně se na ně těším a nic moc neplánuju. Chtěla bych víc psát, učit se francouzštinu, hodně číst a ne tak hodně cvičit, prostě obyčejné věci. Samozřejmě mě čeká spoustu strašáků v podobě cukroví, vánočky, bramborového salátu, chlebíčků a kachny - ve zkratce všeho toho jídla, kterého jsem se nedotkla, ani napamatuju. Bude to těžké a mám z toho obavy, ale věřím si. Když to nezvládnu dneska, pokusím se zítra, pak ještě jednou a znovu a znovu, až mě nakonec potkáte na ulici, jak se cpu koblihou. Nebo spíš jak elegantně uzobávám croissant - chci se zbavit hrůzy z jídla, ne stylu!

sobota 20. prosince 2014

Rychlokurz anorektického myšlení

Je černobílé a velmi, velmi kruté.

Bod číslo jedna: buď vyhraješ, nebo selžeš. Není nic mezi tím.
Bod číslo dvě: každé selhání je třeba potrestat.
Bod číslo tři: říď se svým strachem.

Smutné na tom je, že já se těmito pravidly řídím i v rámci léčby. Když si ubírám, když vstávám v půl páté ráno, abych si stihla zacvičit nebo když jedu bez přestávky, beru to jako selhání. Vím, že je normální denně padat na kolena a znovu vstávat, ale teď se prosím podívejte na bod číslo dvě: každé selhání je třeba potrestat. Anorexie ve mně stihla tak zakořenit, že uznávám jediný způsob trestu: hlad.
Zrodil se z toho dokonalý paradox. Čím míň jím, tím míň jím. Jsem jako ten had, který si kouše vlastní ocas.


Hádáte správně, poslední dny se mi moc nedaří. Tento týden jsem se nevážila a bojím se, že se mi podařilo shodit většinu z toho, co jsem tak pracně nabrala. Ale nic nevzdávám. S mamkou už jsou z nás experti na to, jak mou nemoc šidit. Jakmile se anorexie nedívá, schováme na pečivu pod lučinu máslo. Kupujeme řecké jogurty a předstíráme, že jsou nízkotučné. Když nemůžu jíst, piju aspoň sladké mléčné nápoje.
Tak nějak....jde to, ale dře to.

úterý 16. prosince 2014

Čistota

Nepamatuju si, kdy se u mě poprvé objevila ta neskutečná fascinace čistotou. Už když jsem byla malinká a upadla jsem, nemohla jsem vstát, protože bych si musela opřít ruce o zem a umazat se (to je jedna z historek, kterými obligátně bavíme návštěvy. Další je o tom, jak jsem ve školce vyprávěla, že mamka chodí čůrat na stromy. Což mimochodem nedělá)
Jsem fascinovaná, ne posedlá. Nemám strach z bakterií a nenosím s sebou dezinfekci. I já se ďoubu v nose, když se nikdo nedívá, a někdy si týden nemyju vlasy - vůbec umím být pěkné prase. Taky jsem kdovíproč přesvědčená, že když necháte malé děti plazit se po zemi a jíst hlínu, je to dobré na imunitu.

Přesto mi už ve třinácti přátelé říkali, že působím strašně čistě a sterilně. Na medicínu mě víc táhla představa bílého pláště a krásné ordinace než potřeba zachraňovat svět, pomáhat lidem a takové věci. Mám ráda řád. Ráda věci plánuju, ráda se řídím podle určitého systému, potřebuju mít všechno pod kontrolou.
Občas si představuju, jak bude vypadat můj vlastní byt. Celý bílý. Na bílé barvě je něco, co mě neuchopitelně přitahuje. Bílý nábytek, bílé stěny, dokonce i bílá podlaha. S doplňky bych se možná dokázala odvázat – třeba trochu šedé a béžové? Všechno designové a supermoderní, jak jinak. Prostě něco mezi severským stylem, asijskou elegancí a márnicí.A na bílé pohovce (kožené. Protože luxus musí být, i když jste magor) bych seděla já, taky natřená na bílo, akorát uvnitř.
Na druhou stranu: kromě minimalismu zbožňuju kýč. Růžovou, volány, květinové tapety a podobný nevkus. Takže si to shrneme: buď sterilita, nebo království pětiletého dítěte. Než začnu bydlet s nějakým mužem, budu tyhle svoje představy muset pořádně přehodnotit!

Proč to píšu: je to jeden z důvodů, proč se mi líbí v anorexii. Uspokojuje tu část mojí osobnosti, která miluje pravidla. Nejsem moc spontánní. A nějaká vášeň nebo pudovost? Celé roky předstírám, že nic takového neexistuje. Mám strach popustit otěže, děsí mě, co se stane, kdybych se konečně dokázala uvolnit. Být člověkem se vším všudy totiž znamená přijmout uvolněnost a nepředvídatelnost, živočišnost, tuk a krev. Jinými slovy: pokud si chcete skutečně užívat života, nemůžete se neustále řídit tisíci pravidly. Je třeba se na ně občas vykašlat - což mi pochopitelně dělá potíže.

A jsme u toho: s anorexií přijdete o jakkoukoli pudovost. Anorexie je ve své podstatě velmi čistá. Když mluvím o pudovosti, myslím tím samozřejmě i sexualitu. Teď budu psát o něčem, co je pro mě trochu zvláštní a nepříjemné - takže to ze sebe vyklopím rychle, ať to nestačí štípnout: vždycky, když mám...řekněme horší období, co se týče jídla, totálně ztratím zájem o opačné pohlaví. Žádné touhy, fantazie, představy. Nic, nada, prázdno. Říkám si, že příroda to má skvěle vymyšlené – když připomínáte chodící kostru, je jasné, že nikoho nepřitahujete, ale aspoň je vám to srdečně fuk.
Jen tak pro představu: momentálně jsou pro mě důležití tři muži: můj kocour, můj psycholog a číšník v Mamacoffee (protože mi nosí kávu, ne proto, že by byl nějak zvlášť hot. Dokonce si ani nevybavuju, jak vypadá. Když je nablízku moje americano, nic jiného mě nezajímá.) A všimněte si, že dvěma z nich platím.

Jasně, teď vtipkuju. Tahle absolutní netečnost má důvod, který moc vtipný není. Když hladovíte a vaše tělo čerpá z posledních zásob, přirozeně se snaží o jedinou věc, a to udržet vás naživu. Všemi svými silami se snaží, aby vám nepřestal fungovat mozek a bít srdce, které zůstává jako osamělý bojovník v ringu. A nějaké vaječníky? Ale prosím vás! Ty jsou odstavené na druhou, možná spíš třetí nebo šestou kolej.
Pravdou je, že už měsíce nemám menstruaci. Poněkolikáté. Prostě se mi netvoří všechny ty důležité pohlavní hormony (však je znáte, ne? Pauza od medicíny mi očividně nesvědčí), a to ovlivňuje i psychiku.
Teď na rovinu: nestěžuju si. Vím, že až přiberu dostatečné množství kil, všechno se to obnoví. Zůstávat uzamčená ve své bezpohlavní bublině mi přijde přirozené a jednoduché. Ale když pomyslím na ty promarněné roky, na ty osamělé večery strávené cvičením ve svém pokoji, na příležitosti, které jsem si nechala protéct mezi prsty a vztahy, které zkrachovaly ještě dřív, než začaly (není pravda, že bych neměla žádný milostný život. Mám. Nebo jsem mívala. Ale upřímně...stálo to dost za houby), probouzí to ve mně odhodlání zůstat na bitevním poli a bojovat. Mým protivníkem není voják s kulometem nebo rytíř v brnění na koni, ale vlastní strachy a úzkosti. A místo meče jsem vyzbrojená vidličkou, nožem a tunou jídla.


Prosím, držte mi palce!

neděle 14. prosince 2014

Zmatení

Nepolevuju a nepřestávám jíst, ačkoli hladovění mi strašně chybí. Ten adrenalin. Neustálý neklid ve mně nahradilo ticho, nic mě nepohání dopředu. Mému tělu je najednou spokojeně a já nevím, co si s tím počít. Bojím se, že když si sednu, už nikdy nedokážu vstát.
Začínám přicházet o to nutkání být permanentně aktivní a panikařím, protože je to to jediné, co znám. Občas mě napadne, že bych mohla jet výtahem místo vyšlapat schody. Číst si celé odpoledne v posteli. Projednou nevystoupit o dvě zastávky dřív. Zavřít na noc okno a netýrat se zimou. Chápejte, z těchle myšlenek je moje anorektická duše úplně perplex. Jdou naprosto proti mému dosavadnímu pohledu na život. A pokaždé, když se mi podaří překonat své zaběhlé návyky, například si sama od sebe koupit pečivo, teple se obléct nebo vynechat cvičení, nastane....výbuch. Naprosto nevím, co se to se mnou děje. Jako kdyby mi uprostřed hrudníku zuřilo zemětřesení, jako by uvnitř mě stála nějaká postavička, rvala si vlasy a křičela na celé kolo. Jsem celá jako na trní, nemůžu se hnout, nemůžu vstát, nemůžu přemýšlet. Jsem plná pocitů a nemám tušení, jak je pojmenovat. Vím, že to po čase přejde, ale nesmírně mě láká navrátit se k hladu. Radši bych tu příšerku v sobě nechala spát. Protože než ji přemůžu, bude se mě snažit roztrhnout, a já nevím, jestli na to mám sílu. Je to opravdová válka a já jsem z toho unavená k smrti.

pátek 12. prosince 2014

Můj pohled na anorexii

Každý ví, co je anorexie. Chci říct, každý to ví teoreticky. Ale myslím, že pro zdravého člověka musí být těžké si představit, jaké to je s ní žít.

Začnu s tím, co anorexie není. V první řadě to není touha po štíhlosti, obyčejná dieta, která se vymkla kontrole. Je to psychická nemoc, nejedná se o vzhled. Ujišťuju vás, že žádný anorektik si nepřipadá přitažlivě. Ani já nevidím na vystupujících kostech nic sexy. Líbí se mi ženy jako Marilyn Monroe nebo Scarlett Johansson, a přesto neustále pracuju na tom, abych se jim podobala co nejmíň. Ještě teď mám občas radost, když vidím, jak je mi volné oblečení, jak na mě visí kalhoty a halenky, a připadám si pak jemná a křehká. Ale večer v koupelně pozoruju v zrcadle svoje vyhublé tělo a nemůžu uvěřit, co jsem si to provedla.

Anorexie je ze všeho nejvíc závislost na hladu. To slovo nevolím náhodou, hlad není o nic míň nebezpečná droga než alkohol nebo heroin. A poskytne vám euforii, pocit čistoty a síly, je to neviditelný tlak, který vás žene dopředu, nutí jít dál a rychleji, cvičit víc, jíst míň, nezastavit se. Tenhle anorektický rauš samozřejmě netrvá večně. Jen do doby, než vám začne chátrat tělo, než začne trávit svůj vlastní tuk a svaly. Ne, škrtněte to. Jen do doby, než si to začnete uvědomovat a pokusíte se mu postavit. Není to hladovění, co mě tak vyčerpává, ale ta každodenní snaha s ním skoncovat. Nepřestat jíst, i když pro mě každé sousto představuje muka, i když si připadám nenažraná a odporná, i když mám pocit, že snad vybuchnu.

Anorexie je věrný společník, špatný rádce, který vám sedí na rameni a hučí do vás tak dlouho, až jeho hlas nerozlišíte od toho svého. Protože čím déle hladovíte, tím větší máte strach z jídla. Je to neustálý boj sama se sebou. Najíst se znamená vzdát to, prohrát, ukázat slabost. A anorexie porážku nepřipouští Nejde o to, jestli si dáte syrovou okurku nebo kus dortu (teď lžu. Jasně že o to jde. Ještě před měsícem bych si radši vyrvala vlasy, než pozřela kus čokolády. Chci vám ale přiblížit, že nejdůležitější je ten princip)
Dřív jsem si myslela, že anorexie je moje osobní záležitost, můj problém a ostatním do toho nic není. To je hloupost. Tahle nemoc zasáhne všechny, kterým na vás záleží. Rodina, přátelé, každý musí přihlížet, jak se ztrácíte před očima.
Není moc horších věcí než sledovat, jak svým blízkým působíte bolest. Slýchávala jsem mamku, jak brečí zamčená v koupelně, a nesnášela jsem se za to. Zní to hrozně, ale když jste v područí anorexie, ani tohle, ani sebevětší výčitky a nátlak nebo sebelepší terapie světa vás jíst nepřinutí..
Abych to ujasnila: já si skutečně přeju jíst normálně. Určitá moje část chce být zdravá a silná a samostatná. Ale ta druhá část pořád touží vypadat vyhuble a křehce, přeje si aby ji někdo zabalil do deky, postaral se o ni a zbavil ji odpovědnosti. A tahle část se trochu zvráceně těší z toho, že ten můj zmatek v hlavě je vidět i navenek.
.
Nehledě na to, jak moc se snažím, kolik pečiva a sýru se mi podaří do sebe nacpat, pořád se uprostřed noci budím hlady a přemýšlím, co mě k anorexii tak neodolatelně táhne. Vím, že bych měla sejít dolů do kuchyně a něco sníst, ale nemůžu. Pro to, co mě v blízkosti jídla popadá, nenacházím jiný výraz než totální paralýza .Je to jako když máte fobii z hadů a někdo vás nutí pohladit anakondu. Prostě to nejde. A ne proto, že byste nechtěli nebo se dost nesnažili.

Anorexie je jednoduchá. Je to skvělý způsob, jak se nezařadit do života. Když přežíváte na minimálním přísunu kalorií, nezbyde vám moc energie. Váš svět se smrskne, zplošští, najednou neexistuje nic než jídlo. Jídlo, jídlo, jídlo. Jídlo, které se vám hnusí, kterého se bojíte, které si nezasloužíte a především jídlo, které nemůžete sníst.
Zmizí i emoce, upadnete do určité apatie. Nemusíte řešit co vás skutečně trápí, ty problémy, od kterých utíkáte. Když cítíte, že se vám všechno vymyká z rukou, je snadné kontrolovat aspoň to, co kontrolovat můžete. A tím je právě jídlo. Ten pocit, že si dokážete odepřít, že se stavíte proti nejzákladnější lidské potřebě, že odoláváte hladu, ten pocit, že perfektně ovládáte svůj život je právě to, co je na téhle nemoci tak přitažlivé. Jenomže ten pocit je iluze.

čtvrtek 11. prosince 2014

O mně

Nemám ráda tyhle představovací články. Každý píše spíš o tom, jaký si přeje být než jaký je ve skutečnosti. Nejde se tomu ubránit – já to dělám taky. Proto to tentokrát zkusím stručně a fakticky. 

Je mi dvacet. S anorexií trávim už plus mínus posledních pět let. Skutečně vyléčit se ale snažím až teď, jakkoli jsem předtím to předtím předstírala před světem i sama před sebou. Za těch pět let byla samozřejmě i období, a vážně dlouhá, kdy jsem vážila normálně. Jenomže – a vím, že to zní překvapivě – anorexie s váhou nesouvisí. Je to způsob myšlení, pohled, jakým se díváte na svět, a ručička na váze s tím nic neudělá. Teď se snažím jíst normálně, obyčejná jídla jako normální člověk, a pomalu přibírám. Z nejhoršího jsem možná venku (musím to zaklepat), ale k vyléčení mám ještě hodně daleko. Pořád jsem hluboko uvnitř přesvědčená, že jíst si prostě nezasloužím. Můj vztah k jídlu se nezměnil, samozřejmě až na to, že teď prostě jím víc. Stále se ale nedokážu zbavit svého pečlivě organizovaného přístupu, každé sousto předem zdůvodněné, a myšlenkám na jídlo a cvičení věnuju velkou část dne. A přiznejme si – každý takový den je promarněný. Ale snažím se s tím bojovat a pomalu se to lepší. Myslím. Však víte, baby steps.

Ale zpátky ke mně. Asi bych na začátek měla napsat nějaké konkrétní údaje, abyste měli představu, i když je mi to nepříjemné. Moje nejhorší váha byla 44,3 kg na 175 cm, teď mám něco kolem 46. Každý týden chodím k psychologovi a k nutriční terapeutce. Jsem na medicíně, ale teď mám na rok přerušené studium, a důvodem je.... řeknu to asi takhle: moc učení, moc práce, moc cvičení, málo jídla, moje neodbytná touha být perfektní, to všechno vedlo k totálnímu psychickému a fyzickému vyčerpání. Teď jsem doma, chodím na kurzy francouzštiny a na cvičení, hodně čtu a chodím ven s kamarády a snažím se odpočívat. Vím, že to zní jako pohádka. Ale popravdě: v životě jsem nestála před složitějším úkolem. Ten můj vnitřní boj, ta každodenní snaha se postavit hladovění mi zabírá skoro veškerý čas a energii. Občas se tomu taky směju, když si představím, že je pro mě mnohem jednodušší naučit se kapitolu z histologie než sníst rohlík s máslem. Jenomže, a promiňte mi, že to píšu takhle: život s anorexií není žádná prdel.


Myslím, že takhle to pro začátek stačí. Nemůžu uvěřit, že tyhle intimní věci o sobě křičím takhle do světa. Radši tenhle článek zveřejním, než si to rozmyslím!

středa 10. prosince 2014

Úvodem

Už je to pět let, co jsem skončila s blogováním. Nějak nebyl čas, ani chuť, ani nápady. Tenhle blog zakládám, protože potřebuju psát. O sobě, o svém životě, o tom, čemu teď čelím. Rozhodla jsem se konečně vyhrát nad anorexií, nad nadměrným cvičením, nad sebekontrolou - vlastně nad sebou samou. Tyhle tři věci momentálně tvoří velkou část mojí osobnosti, ať chci nebo ne.


Píšu ho hlavně kvůli sobě, ale taky pro všechny ty, co mě znají, abych vám trochu přiblížila tuhle nepochopitelnou nemoc. Takže moje příspěvky prosím berte jako takové okénko do mojí hlavy – a přiznávám, že i mě samotnou občas děsí, co se tam odehrává. Je to jako kdybych seděla vedle vás a tohle všechno vám vyprávěla – s tím rozdílem, že v reálu bych se na to musela trochu opít a taky byste mě nemohli umlčet jedním kliknutím. Opravdu nevím, jestli u blogování vydržím nebo jestli zvládnu psát všechno upřímně, protože to asi většinou budou věci, na které moc pyšná nejsem. Ale cítím, že je to správná věc.