Už je to pět let, co jsem skončila s
blogováním. Nějak nebyl čas, ani chuť, ani nápady. Tenhle blog
zakládám, protože potřebuju psát. O sobě, o svém životě, o
tom, čemu teď čelím. Rozhodla jsem se konečně vyhrát nad
anorexií, nad nadměrným cvičením, nad sebekontrolou - vlastně
nad sebou samou. Tyhle tři věci momentálně tvoří velkou část
mojí osobnosti, ať chci nebo ne.
Píšu ho hlavně kvůli sobě, ale
taky pro všechny ty, co mě znají, abych vám trochu
přiblížila tuhle nepochopitelnou nemoc. Takže moje příspěvky
prosím berte jako takové okénko do mojí hlavy – a přiznávám,
že i mě samotnou občas děsí, co se tam odehrává. Je to jako
kdybych seděla vedle vás a tohle všechno vám vyprávěla – s
tím rozdílem, že v reálu bych se na to musela trochu opít a taky
byste mě nemohli umlčet jedním kliknutím. Opravdu nevím, jestli
u blogování vydržím nebo jestli zvládnu psát všechno upřímně,
protože to asi většinou budou věci, na které moc pyšná nejsem.
Ale cítím, že je to správná věc.
Ahoj... nejak jsem se proklikala na tvuj blog, dva roky stary, ale pro me a jiste i pro jine hodne aktualni. To, o cem pises, znam velmi, velmi duverne, a jelikoz se prave taky hrabu z anorexie, chci ti timto vyjadrit jednak podporu a jednak dik za to, ze jsi spoustu veci dokazala tak vystizne pojmenovat. Doufam, ze dva roky po skonceni blogu je u tebe vse v poradku, rada bych vedela, jak to bylo dal. Porad musim na tenhle tvuj blog myslet a neda mi to. Tak se drz. Neznam te, ale chtela bych te obejmout.
OdpovědětVymazat