O mně

Nemám ráda tyhle představovací články. Každý píše spíš o tom, jaký si přeje být než jaký je ve skutečnosti. Nejde se tomu ubránit – já to dělám taky. Proto to tentokrát zkusím stručně a fakticky. 

Je mi dvacet. S anorexií trávim už plus mínus posledních pět let. Skutečně vyléčit se ale snažím až teď, jakkoli jsem předtím to předtím předstírala před světem i sama před sebou. Za těch pět let byla samozřejmě i období, a vážně dlouhá, kdy jsem vážila normálně. Jenomže – a vím, že to zní překvapivě – anorexie s váhou nesouvisí. Je to způsob myšlení, pohled, jakým se díváte na svět, a ručička na váze s tím nic neudělá. Teď se snažím jíst normálně, obyčejná jídla jako normální člověk, a pomalu přibírám. Z nejhoršího jsem možná venku (musím to zaklepat), ale k vyléčení mám ještě hodně daleko. Pořád jsem hluboko uvnitř přesvědčená, že jíst si prostě nezasloužím. Můj vztah k jídlu se nezměnil, samozřejmě až na to, že teď prostě jím víc. Stále se ale nedokážu zbavit svého pečlivě organizovaného přístupu, každé sousto předem zdůvodněné, a myšlenkám na jídlo a cvičení věnuju velkou část dne. A přiznejme si – každý takový den je promarněný. Ale snažím se s tím bojovat a pomalu se to lepší. Myslím. Však víte, baby steps.

Ale zpátky ke mně. Asi bych na začátek měla napsat nějaké konkrétní údaje, abyste měli představu, i když je mi to nepříjemné. Moje nejhorší váha byla 44,3 kg na 175 cm, teď mám něco kolem 46. Každý týden chodím k psychologovi a k nutriční terapeutce. Jsem na medicíně, ale teď mám na rok přerušené studium, a důvodem je.... řeknu to asi takhle: moc učení, moc práce, moc cvičení, málo jídla, moje neodbytná touha být perfektní, to všechno vedlo k totálnímu psychickému a fyzickému vyčerpání. Teď jsem doma, chodím na kurzy francouzštiny a na cvičení, hodně čtu a chodím ven s kamarády a snažím se odpočívat. Vím, že to zní jako pohádka. Ale popravdě: v životě jsem nestála před složitějším úkolem. Ten můj vnitřní boj, ta každodenní snaha se postavit hladovění mi zabírá skoro veškerý čas a energii. Občas se tomu taky směju, když si představím, že je pro mě mnohem jednodušší naučit se kapitolu z histologie než sníst rohlík s máslem. Jenomže, a promiňte mi, že to píšu takhle: život s anorexií není žádná prdel.

Myslím, že takhle to pro začátek stačí. Nemůžu uvěřit, že tyhle intimní věci o sobě křičím takhle do světa. Radši tenhle článek zveřejním, než si to rozmyslím!