Idylka

Patřím k té hrstce šťastlivců, které se nikdy nestane, že by si neužila svátky. Nevím, čím to je, ale všechno běží jako na drátkách, od úsvitu až do půlnoci. Asi se ve mně aktivuje nějaký magnetismus na úspěch, nebo co.

Je čtyřiadvacátého prosince a mě po vydatném spánku probouzí lákavá vůně cukru a skořice linoucí se z kuchyně. Představa, že by vůbec někdo mohl bdít od čtyř do rána, ve mně vyvolává záchvat smíchu. Vyskakuju z postele, plná energie běžím do koupelny a cestou jen tak pro radost udělám pár přemetů, což je moje typická rozcvička. Mám tělo gymnastky, a tak mi to nečiní žádné problémy.
Oplachuju si obličej a rozespale se zahlédnu v zrcadle. Vypadám úžasně, ale to není žádné překvapení. Oči mám průzračně modré, pleť zářivou, vlasy husté a lesklé, zkrátka dokonalá řecká bohyně. A kruhy pod očima? To slyším poprvé. Nesmějte se mému sebevědomí – já jsem objektivní.

Scházím dolů na snídani, kde na mě už čeká horké kakao a vánočka s máslem a marmeládou – mamka se činila. Společně jíme a užíváme si rodinnou pohodu, poslouchajíce štěbetání ptáčků usazených na parapetu. Taťka se občas natáhne a láskyplně mě podrbe za uchem. Nechci se chlubit, ale z fleku bychom mohli hrát v reklamě. Na nutellu, prostředky na mytí nádobí, čistící ubrousky nebo něco podobného. Možná by to chtělo trochu vybělit zuby a intervenci kadeřníka, ale pochopte, to jsou detaily.
V podobném duchu ubíhá celé dopoledne. Nevidím na metr daleko, protože celý náš dům zahaluje hustý opar lásky a porozumění. Čas od času jsem nucená si z ramen setřít vykrystalizovaný cukr, sbírám ho do krabičky a umiňuju si, že z něj později vyrobím bonbóny (vždycky jsem věděla, jak ze situace vytěžit co nejvíc.)

Po obědě se vydáváme na procházku vánoční Prahou, tou matičkou měst. Pro jistotu si na klopy připínáme odznaky, že delší pobyt v naší přítomnosti způsobuje diabetes. Vypadají podobně jako ty nálepky na cigaretách, ale jsou mnohem stylovější.
O bezpečnost spoluobčanů je třeba dbát, a to my děláme, protože.... bingo, protože jsme dokonalí.

Procházíme si vánoční trhy, vychutnáváme svařák, sem tam šoupneme nějakému bezdomovci přebytečnou tisícovku. Na chlast (máme pro to pochopení). Davy turistů se jako mávnutím kouzelného proutku přesunuly z centra někam... co já vím, do Přílep. Nebo na Žižkov.
Jsem v tak povznesené náladě, že se zčistajasna dávám do zpěvu. Můj typický falzet je tentam, kolemjdoucí mně přirovnávají k Mariah Carey, pochopitelně s menším pozadím. Nakonec podléhají mému kouzlu osobnosti a přidávají se. Co nevidět začnou padat z nebe růžové konfety a lékořicová srdíčka. Je to jako z amerického muzikálu, jen s tím rozdílem, že tady nemá nikdo botox. Celou dobu se usmívám jako někdo, komu právě sundali rovnátka.

Tak dobře, tohle všechno jsem si vymyslela. Velkou část Štědrého dne jsem strávila sama, cvičením a čtením, a taky dvouhodinovou procházkou v mrazu. Naši mi na to nic neřekli. Tím nic myslím, že se mnou nepromluvili ani slovo. Podrobnosti vynechám, ale svou roli v tom hrála vyhozená večeře z úterka, můj menší hysterický výstup z večera a poněkud větší hysterický výstup z rána. Sice to tajím, ale někdy se chovám jako pětileté dítě... které se chová jako tříleté dítě. (na stupnici nesnesitelnosti od jedné do desíti je to patnáctka)

A v takových chvílích my citliví lidé děláme ta nejhloupější rozhodnutí.