Rychlokurz anorektického myšlení

Je černobílé a velmi, velmi kruté.

Bod číslo jedna: buď vyhraješ, nebo selžeš. Není nic mezi tím.
Bod číslo dvě: každé selhání je třeba potrestat.
Bod číslo tři: říď se svým strachem.

Smutné na tom je, že já se těmito pravidly řídím i v rámci léčby. Když si ubírám, když vstávám v půl páté ráno, abych si stihla zacvičit nebo když jedu bez přestávky, beru to jako selhání. Vím, že je normální denně padat na kolena a znovu vstávat, ale teď se prosím podívejte na bod číslo dvě: každé selhání je třeba potrestat. Anorexie ve mně stihla tak zakořenit, že uznávám jediný způsob trestu: hlad.

Zrodil se z toho dokonalý paradox. Čím míň jím, tím míň jím. Jsem jako ten had, který si kouše vlastní ocas.

Hádáte správně, poslední dny se mi moc nedaří. Tento týden jsem se nevážila a bojím se, že se mi podařilo shodit většinu z toho, co jsem tak pracně nabrala. Ale nic nevzdávám. S mamkou už jsou z nás experti na to, jak mou nemoc šidit. Jakmile se anorexie nedívá, schováme na pečivu pod lučinu máslo. Kupujeme řecké jogurty a předstíráme, že jsou nízkotučné. Když nemůžu jíst, piju aspoň sladké mléčné nápoje.
Tak nějak....jde to, ale dře to.