Čistota

Nepamatuju si, kdy se u mě poprvé objevila ta neskutečná fascinace čistotou. Už když jsem byla malinká a upadla jsem, nemohla jsem vstát, protože bych si musela opřít ruce o zem a umazat se (to je jedna z historek, kterými obligátně bavíme návštěvy. Další je o tom, jak jsem ve školce vyprávěla, že mamka chodí čůrat na stromy. Což mimochodem nedělá)
Jsem fascinovaná, ne posedlá. Nemám strach z bakterií a nenosím s sebou dezinfekci. I já se ďoubu v nose, když se nikdo nedívá, a někdy si týden nemyju vlasy - vůbec umím být pěkné prase. Taky jsem kdovíproč přesvědčená, že když necháte malé děti plazit se po zemi a jíst hlínu, je to dobré na imunitu.

Přesto mi už ve třinácti přátelé říkali, že působím strašně čistě a sterilně. Na medicínu mě víc táhla představa bílého pláště a krásné ordinace než potřeba zachraňovat svět, pomáhat lidem a takové věci. Mám ráda řád. Ráda věci plánuju, ráda se řídím podle určitého systému, potřebuju mít všechno pod kontrolou.
Občas si představuju, jak bude vypadat můj vlastní byt. Celý bílý. Na bílé barvě je něco, co mě neuchopitelně přitahuje. Bílý nábytek, bílé stěny, dokonce i bílá podlaha. S doplňky bych se možná dokázala odvázat – třeba trochu šedé a béžové? Všechno designové a supermoderní, jak jinak. Prostě něco mezi severským stylem, asijskou elegancí a márnicí.A na bílé pohovce (kožené. Protože luxus musí být, i když jste magor) bych seděla já, taky natřená na bílo, akorát uvnitř.
Na druhou stranu: kromě minimalismu zbožňuju kýč. Růžovou, volány, květinové tapety a podobný nevkus. Takže si to shrneme: buď sterilita, nebo království pětiletého dítěte. Než začnu bydlet s nějakým mužem, budu tyhle svoje představy muset pořádně přehodnotit!

Proč to píšu: je to jeden z důvodů, proč se mi líbí v anorexii. Uspokojuje tu část mojí osobnosti, která miluje pravidla. Nejsem moc spontánní. A nějaká vášeň nebo pudovost? Celé roky předstírám, že nic takového neexistuje. Mám strach popustit otěže, děsí mě, co se stane, kdybych se konečně dokázala uvolnit. Být člověkem se vším všudy totiž znamená přijmout uvolněnost a nepředvídatelnost, živočišnost, tuk a krev. Jinými slovy: pokud si chcete skutečně užívat života, nemůžete se neustále řídit tisíci pravidly. Je třeba se na ně občas vykašlat - což mi pochopitelně dělá potíže.

A jsme u toho: s anorexií přijdete o jakkoukoli pudovost. Anorexie je ve své podstatě velmi čistá. Když mluvím o pudovosti, myslím tím samozřejmě i sexualitu. Teď budu psát o něčem, co je pro mě trochu zvláštní a nepříjemné - takže to ze sebe vyklopím rychle, ať to nestačí štípnout: vždycky, když mám...řekněme horší období, co se týče jídla, totálně ztratím zájem o opačné pohlaví. Žádné touhy, fantazie, představy. Nic, nada, prázdno. Říkám si, že příroda to má skvěle vymyšlené – když připomínáte chodící kostru, je jasné, že nikoho nepřitahujete, ale aspoň je vám to srdečně fuk.
Jen tak pro představu: momentálně jsou pro mě důležití tři muži: můj kocour, můj psycholog a číšník v Mamacoffee (protože mi nosí kávu, ne proto, že by byl nějak zvlášť hot. Dokonce si ani nevybavuju, jak vypadá. Když je nablízku moje americano, nic jiného mě nezajímá.) A všimněte si, že dvěma z nich platím.

Jasně, teď vtipkuju. Tahle absolutní netečnost má důvod, který moc vtipný není. Když hladovíte a vaše tělo čerpá z posledních zásob, přirozeně se snaží o jedinou věc, a to udržet vás naživu. Všemi svými silami se snaží, aby vám nepřestal fungovat mozek a bít srdce, které zůstává jako osamělý bojovník v ringu. A nějaké vaječníky? Ale prosím vás! Ty jsou odstavené na druhou, možná spíš třetí nebo šestou kolej.
Pravdou je, že už měsíce nemám menstruaci. Poněkolikáté. Prostě se mi netvoří všechny ty důležité pohlavní hormony (však je znáte, ne? Pauza od medicíny mi očividně nesvědčí), a to ovlivňuje i psychiku.
Teď na rovinu: nestěžuju si. Vím, že až přiberu dostatečné množství kil, všechno se to obnoví. Zůstávat uzamčená ve své bezpohlavní bublině mi přijde přirozené a jednoduché. Ale když pomyslím na ty promarněné roky, na ty osamělé večery strávené cvičením ve svém pokoji, na příležitosti, které jsem si nechala protéct mezi prsty a vztahy, které zkrachovaly ještě dřív, než začaly (není pravda, že bych neměla žádný milostný život. Mám. Nebo jsem mívala. Ale upřímně...stálo to dost za houby), probouzí to ve mně odhodlání zůstat na bitevním poli a bojovat. Mým protivníkem není voják s kulometem nebo rytíř v brnění na koni, ale vlastní strachy a úzkosti. A místo meče jsem vyzbrojená vidličkou, nožem a tunou jídla.

Prosím, držte mi palce!