Trocha vánočního sentimentu

Zbývají tři dny do Vánoc a mě se zmocňuje trochu patetická a sentimentální nálada. Nejradši bych objala celý svět. Jsem ve stavu, kdy bych byla schopná jít do zvířecího útulku a vzít si domů to nejubožejší a nejprašivější stvoření, co tam najdu, navléct ho do třpytivého oblečku a tancovat s ním na stole kankán. Na to mě napadá jediné vysvětlení: pěkně jsem to přehnala se svařeným vínem.

Sedím zabalená do deky, upíjím horkou kávu a mám na srdci jedinou věc: chci vám poděkovat. Děkuju za to, že ve mně věříte, i když já to někdy nedokážu, a že mi posíláte všechny ty krásné a povzbuzující zprávy. Nemůžu uvěřit, kolik podpory člověk dostane, když o ni požádá, a jsem z toho dočista naměkko. Roztékám se jako sněhová vločka na dlani, a jestli to nepřestane, úplně zmizím.

Moc si nedokážu představit, co prožíváte, když čtete moje zápisky. Nemám těžší ani lehčí život než všichni ostatní. Vytáhla jsem si jednu špatnou kartu, ale v balíčku byla taky spousta es, a další na mě ještě čekají. Každý si něčím prochází a vím, že i vás tíží spousta nevysloveného. Já bývám všeho tak plná, že to vyslovit potřebuju. Strhávám ze sebe trápení jako slupky cibule a pouštím je do větru, ať je odnese daleko ode mě. Ale za žádnou cenu nechci, aby se tohle trápení nalepilo na vás. Napsala bych, ať si o mně neděláte starosti, ale vím, že se tomu nelze ubránit. Proto vás prosím o jediné: nelitujte mě. To nesnesu. Porozumění ano, soucit nikdy.

Nesejde na tom, že netušíte, jak mi pomoct. Ani já to nevím. Stačí mi pomyšlení na to, že tohle čtete a snažíte se pochopit. Že si na mě občas vzpomenete, třeba když jíte cukroví, a doufáte, že já to dokážu taky. Že mě nesoudíte, když se u stolu zase tvářím jako masový vrah a tajně vyhazuju jídlo.
Děkuju vám za to, že se mnou neztrácíte trpělivost.

Tenhle blog mi moc pomáhá. Najednou přemýšlím, co sem napíšu, mám nějaký skutečný zájem, nezaměstnává mě pouze cvičení, jídlo a povinnosti. Je to pro mě novinka a já si užívám ten probouzející se optimismus. Celým svým srdcem věřím, že se mi anorexii podaří porazit. Možná to potrvá déle, než by kdokoli z nás čekal, a před koncem uštědřím ještě spoustu ran. Ale nesmírně mě utěšuje vědomí, že na to nejsem sama.
A hluboko uvnitř vím, že když zvládnu tohle, zvládnu cokoliv.

Nakonec vám chci popřát, i když trochu předčasně, veselé Vánoce! Strašně se na ně těším a nic moc neplánuju. Chtěla bych víc psát, učit se francouzštinu, hodně číst a ne tak hodně cvičit, prostě obyčejné věci. Samozřejmě mě čeká spoustu strašáků v podobě cukroví, vánočky, bramborového salátu, chlebíčků a kachny - ve zkratce všeho toho jídla, kterého jsem se nedotkla, ani napamatuju. Bude to těžké a mám z toho obavy, ale věřím si. Když to nezvládnu dneska, pokusím se zítra, pak ještě jednou a znovu a znovu, až mě nakonec potkáte na ulici, jak se cpu koblihou. Nebo spíš jak elegantně uzobávám croissant - chci se zbavit hrůzy z jídla, ne stylu!