Můj pohled na anorexii

Každý ví, co je anorexie. Chci říct, každý to ví teoreticky. Ale myslím, že pro zdravého člověka musí být těžké si představit, jaké to je s ní žít.

Začnu s tím, co anorexie není. V první řadě to není touha po štíhlosti, obyčejná dieta, která se vymkla kontrole. Je to psychická nemoc, nejedná se o vzhled. Ujišťuju vás, že žádný anorektik si nepřipadá přitažlivě. Ani já nevidím na vystupujících kostech nic sexy. Líbí se mi ženy jako Marilyn Monroe nebo Scarlett Johansson, a přesto neustále pracuju na tom, abych se jim podobala co nejmíň. Ještě teď mám občas radost, když vidím, jak je mi volné oblečení, jak na mě visí kalhoty a halenky, a připadám si pak jemná a křehká. Ale večer v koupelně pozoruju v zrcadle svoje vyhublé tělo a nemůžu uvěřit, co jsem si to provedla.

Anorexie je ze všeho nejvíc závislost na hladu. To slovo nevolím náhodou, hlad není o nic míň nebezpečná droga než alkohol nebo heroin. A poskytne vám euforii, pocit čistoty a síly, je to neviditelný tlak, který vás žene dopředu, nutí jít dál a rychleji, cvičit víc, jíst míň, nezastavit se. Tenhle anorektický rauš samozřejmě netrvá večně. Jen do doby, než vám začne chátrat tělo, než začne trávit svůj vlastní tuk a svaly. Ne, škrtněte to. Jen do doby, než si to začnete uvědomovat a pokusíte se mu postavit. Není to hladovění, co mě tak vyčerpává, ale ta každodenní snaha s ním skoncovat. Nepřestat jíst, i když pro mě každé sousto představuje muka, i když si připadám nenažraná a odporná, i když mám pocit, že snad vybuchnu.

Anorexie je věrný společník, špatný rádce, který vám sedí na rameni a hučí do vás tak dlouho, až jeho hlas nerozlišíte od toho svého. Protože čím déle hladovíte, tím větší máte strach z jídla. Je to neustálý boj sama se sebou. Najíst se znamená vzdát to, prohrát, ukázat slabost. A anorexie porážku nepřipouští Nejde o to, jestli si dáte syrovou okurku nebo kus dortu (teď lžu. Jasně že o to jde. Ještě před měsícem bych si radši vyrvala vlasy, než pozřela kus čokolády. Chci vám ale přiblížit, že nejdůležitější je ten princip)

Dřív jsem si myslela, že anorexie je moje osobní záležitost, můj problém a ostatním do toho nic není. To je hloupost. Tahle nemoc zasáhne všechny, kterým na vás záleží. Rodina, přátelé, každý musí přihlížet, jak se ztrácíte před očima.

Není moc horších věcí než sledovat, jak svým blízkým působíte bolest. Slýchávala jsem mamku, jak brečí zamčená v koupelně, a nesnášela jsem se za to. Zní to hrozně, ale když jste v područí anorexie, ani tohle, ani sebevětší výčitky a nátlak nebo sebelepší terapie světa vás jíst nepřinutí..

Abych to ujasnila: já si skutečně přeju jíst normálně. Určitá moje část chce být zdravá a silná a samostatná. Ale ta druhá část pořád touží vypadat vyhuble a křehce, přeje si aby ji někdo zabalil do deky, postaral se o ni a zbavil ji odpovědnosti. A tahle část se trochu zvráceně těší z toho, že ten můj zmatek v hlavě je vidět i navenek.

.

Nehledě na to, jak moc se snažím, kolik pečiva a sýru se mi podaří do sebe nacpat, pořád se uprostřed noci budím hlady a přemýšlím, co mě k anorexii tak neodolatelně táhne. Vím, že bych měla sejít dolů do kuchyně a něco sníst, ale nemůžu. Pro to, co mě v blízkosti jídla popadá, nenacházím jiný výraz než totální paralýza .Je to jako když máte fobii z hadů a někdo vás nutí pohladit anakondu. Prostě to nejde. A ne proto, že byste nechtěli nebo se dost nesnažili.

Anorexie je jednoduchá. Je to skvělý způsob, jak se nezařadit do života. Když přežíváte na minimálním přísunu kalorií, nezbyde vám moc energie. Váš svět se smrskne, zplošští, najednou neexistuje nic než jídlo. Jídlo, jídlo, jídlo. Jídlo, které se vám hnusí, kterého se bojíte, které si nezasloužíte a především jídlo, které nemůžete sníst.
Zmizí i emoce, upadnete do určité apatie. Nemusíte řešit co vás skutečně trápí, ty problémy, od kterých utíkáte. Když cítíte, že se vám všechno vymyká z rukou, je snadné kontrolovat aspoň to, co kontrolovat můžete. A tím je právě jídlo. Ten pocit, že si dokážete odepřít, že se stavíte proti nejzákladnější lidské potřebě, že odoláváte hladu, ten pocit, že perfektně ovládáte svůj život je právě to, co je na téhle nemoci tak přitažlivé. Jenomže ten pocit je iluze.