Zmatení

Nepolevuju a nepřestávám jíst, ačkoli hladovění mi strašně chybí. Ten adrenalin. Neustálý neklid ve mně nahradilo ticho, nic mě nepohání dopředu. Mému tělu je najednou spokojeně a já nevím, co si s tím počít. Bojím se, že když si sednu, už nikdy nedokážu vstát.
Začínám přicházet o to nutkání být permanentně aktivní a panikařím, protože je to to jediné, co znám. Občas mě napadne, že bych mohla jet výtahem místo vyšlapat schody. Číst si celé odpoledne v posteli. Projednou nevystoupit o dvě zastávky dřív. Zavřít na noc okno a netýrat se zimou. Chápejte, z těchle myšlenek je moje anorektická duše úplně perplex. Jdou naprosto proti mému dosavadnímu pohledu na život. A pokaždé, když se mi podaří překonat své zaběhlé návyky, například si sama od sebe koupit pečivo, teple se obléct nebo vynechat cvičení, nastane....výbuch. Naprosto nevím, co se to se mnou děje. Jako kdyby mi uprostřed hrudníku zuřilo zemětřesení, jako by uvnitř mě stála nějaká postavička, rvala si vlasy a křičela na celé kolo. Jsem celá jako na trní, nemůžu se hnout, nemůžu vstát, nemůžu přemýšlet. Jsem plná pocitů a nemám tušení, jak je pojmenovat. Vím, že to po čase přejde, ale nesmírně mě láká navrátit se k hladu. Radši bych tu příšerku v sobě nechala spát. Protože než ji přemůžu, bude se mě snažit roztrhnout, a já nevím, jestli na to mám sílu. Je to opravdová válka a já jsem z toho unavená k smrti.