Zbývají tři dny do Vánoc a mě se
zmocňuje trochu patetická a sentimentální nálada. Nejradši bych
objala celý svět. Jsem ve stavu, kdy bych byla schopná jít do
zvířecího útulku a vzít si domů to nejubožejší a
nejprašivější stvoření, co tam najdu, navléct ho do třpytivého
oblečku a tancovat s ním na stole kankán. Na to mě napadá jediné
vysvětlení: pěkně jsem to přehnala se svařeným vínem.
Sedím zabalená do deky, upíjím
horkou kávu a mám na srdci jedinou věc: chci vám poděkovat.
Děkuju za to, že ve mně věříte, i když já to někdy nedokážu,
a že mi posíláte všechny ty krásné a povzbuzující zprávy.
Nemůžu uvěřit, kolik podpory člověk dostane, když o ni požádá,
a jsem z toho dočista naměkko. Roztékám se jako sněhová vločka
na dlani, a jestli to nepřestane, úplně zmizím.
Moc si nedokážu představit, co
prožíváte, když čtete moje zápisky. Nemám těžší ani lehčí
život než všichni ostatní. Vytáhla jsem si jednu špatnou
kartu, ale v balíčku byla taky spousta es, a další na mě ještě
čekají. Každý si něčím
prochází a vím, že i vás tíží spousta nevysloveného. Já
bývám všeho tak plná, že to vyslovit potřebuju.
Strhávám ze sebe trápení jako slupky cibule a pouštím je do
větru, ať je odnese daleko ode mě. Ale za žádnou cenu nechci,
aby se tohle trápení nalepilo na
vás. Napsala bych, ať si o mně neděláte starosti, ale
vím, že se tomu nelze ubránit. Proto vás prosím o jediné:
nelitujte mě. To nesnesu. Porozumění ano, soucit nikdy.
Nesejde na tom, že netušíte, jak mi
pomoct. Ani já to nevím. Stačí mi pomyšlení na to, že tohle
čtete a snažíte se pochopit. Že si na mě občas
vzpomenete, třeba když jíte cukroví, a doufáte, že já to
dokážu taky. Že mě nesoudíte, když se u stolu zase tvářím
jako masový vrah a tajně vyhazuju jídlo.
Děkuju vám za to, že se mnou neztrácíte trpělivost.
Děkuju vám za to, že se mnou neztrácíte trpělivost.
Tenhle blog mi moc pomáhá. Najednou
přemýšlím, co sem napíšu, mám nějaký skutečný zájem,
nezaměstnává mě pouze cvičení, jídlo a povinnosti. Je to pro
mě novinka a já si užívám ten probouzející se optimismus.
Celým svým srdcem věřím, že se mi anorexii podaří porazit.
Možná to potrvá déle, než by kdokoli z nás čekal, a před
koncem uštědřím ještě spoustu ran. Ale nesmírně mě utěšuje
vědomí, že na to nejsem sama.
A hluboko uvnitř vím, že když zvládnu tohle, zvládnu cokoliv.
A hluboko uvnitř vím, že když zvládnu tohle, zvládnu cokoliv.
Nakonec vám chci popřát, i když
trochu předčasně, veselé Vánoce! Strašně se na ně těším a
nic moc neplánuju. Chtěla bych víc psát, učit se francouzštinu,
hodně číst a ne tak hodně cvičit, prostě obyčejné věci.
Samozřejmě mě čeká spoustu strašáků v podobě cukroví,
vánočky, bramborového salátu, chlebíčků a kachny - ve zkratce
všeho toho jídla, kterého jsem se nedotkla, ani napamatuju. Bude
to těžké a mám z toho obavy, ale věřím si. Když to nezvládnu
dneska, pokusím se zítra, pak ještě jednou a znovu a znovu, až
mě nakonec potkáte na ulici, jak se cpu koblihou. Nebo spíš jak
elegantně uzobávám croissant - chci se zbavit hrůzy z jídla, ne
stylu!
...Tajné vyhazování jídla nebylo moc tajné.
OdpovědětVymazatJinak, co dáváš, dostáváš zpátky. A ty jsi minimálně mně opravdu hodně pomohla. Můžeš si vzít mě (ne/ubohá ale nejsem) a místo kankánu zkusíme dupáček? vrtáček? jako v tanečních, ale na Jingle Bells!. Prostě si uděláme parádní vánoční odpoledne s ještě větším množstvím svařeného vína (na mé straně) a cukrovím (na tvé). Krásné Vánoce, my love!
Chceš říct, že jste mi neskočili na to věčné "díky, už jsem jedla"? :-)
OdpovědětVymazatS tím dupáčkem počítám! Ale beru Glogg...