Výroba vína

Nedávno jsme seděly s mamkou na kanapi a probíraly různá důležitá a zásadní témata jako moje budoucnost, nespavost, škola, rodinné vztahy, co bude k obědu, Brangelina a laky na nehty, když vtom najednou mamka povídá: „když chceš víno, musíš nejdřív rozdrtit hrozny.“ Což zní trochu jako z románu Paula Coelha (dost možná to odtamtud opravdu má), a já navíc nejsem žádný fanda do moudrých citátů a New Age, ale přesto musím uznat, že je to docela trefné. Vzhledem k té mojí momentální mizérii, konci roku, bilancování a tak.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.

Mám dneska trochu horší náladu, zase jsem spala čtyři hodiny. Pořád jsem schopná cvičit o půlnoci, ten den už potřetí, vymrznout do omdlení, schovat brambory do ubrousku (což je totální adrenalin, zvlášť když s vámi všichni sedí u stolu a kontrolují, jestli jíte. Vždycky si u toho připadám jako zloděj v obchodě, což je dost pitomé; měla bych se stydět a já se SKUTEČNĚ stydím) a dělat tyhle anorektické píčoviny. S prominutím, jinak se to nazvat nedá.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.

První věcí je, že já.... vážně... přibírám. A samozřejmě z toho mám radost, ale ještě víc mě to děsí, protože nejsem zvyklá mít na sobě … ehm, nějaké maso. Nechutné, já vím. Včera jsem byla v práci a holky tam na mě : „Jé, ty tak krásně přibíráš!“ a dost mě to rozhodilo, totiž je to ROZHODNĚ dobře, ale pak taky: já jsem žena a ŽÁDNÁ ŽENA NECHCE SLYŠET, ŽE TLOUSTNE!! (i když to pro ni znamená, že neumře a bude mít lepší náladu) To je prostě jedna z věcí, kterou nikdy nikdo nesmí vyslovit, vedle těch řečí, že moc utrácíte a ta nová sukně vám stejně nesluší.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.

Tou druhou věcí je něco zdánlivě nepodstatného, totiž že jsem si po mnoha měsících vzala červenou rtěnku, a neznamenalo to pro mě jen barvu na rty. Je to něco ultraženského, čím na sebe upoutáte pozornost, takže pochopitelně jsem na to v poslední době neměla ani pomyšlení. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je připadat si normálně přitažlivě, přičemž normálně znamená jinak než jsem-strašně-křehká-a-potřebuju-zachránit způsobem.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.

A třetí věc... nemám. Teď si to po sobě čtu a říkám si, že ta moje táhnoucí se nespavost asi ničí mozkově buňky. Moje nejnovější články očividně nejsou úplně intelektuálně na výši, ale koneckonců to nikdy nebylo cílem. Tohle jsem já, takhle přemýšlím, takhle píšu; já si nemůžu pomoct, jde to ze mě samo. Pokud chcete, můžete mi napsat, jestli vás víc baví číst tyhle blbosti ze života nebo vážnější poučné články o anorexii nebo něco jiného? Asi se tím nebudu řídit a je to jenom laciný pokus, jak z vás vyloudit nějaký komentář, ale za zkoušku to stojí.

PS: Paula Coelha nemám moc ráda, ale přečtěte si Jedenáct minut. Je tam spousta sexu, takže člověk úplně zapomene na to metafyzično.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.