Nic moc se neděje

Totiž, ne že by se nic nedělo, ale poslední dva týdny byly plné změn a já neměla náladu nic psát, a nápady už vůbec ne. Napůl mám v hlavě úplně vybíleno, jako by mi někdo otevřel lebku a veškerý obsah hodil do koše; a napůl ji mám plnou ostrých jehliček a uvnitř takový tlak, že se málem rozpadne. Špatně se to vysvětluje, ale chci tím jednoduše říct, že jsem momentálně dost zmatená, podrobnosti později.

Zdravotně jsem na tom o dost lépe. Téměř měsíc jsem se nevážila, až jsem to předevčírem nevydržela a málem mě trefil šlak: padesát kilogramů! Vážně netuším, jak se mi přes tuhle magickou hranici podařilo dostat, a asi bych to měla slavit, ale jediné, na co myslím je, že se za chvíli nevejdu do kalhot a nebudu mít co na sebe. Pomalu si zvykám na tohle nové, oblejší tělo a je to celkem nepříjemné, ale na druhou stranu: čím víc přibírám, tím víc si uvědomuju, jak strašně jsem byla hubená - a že to stálo dost za houby.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.

Ale čím klidnější je tělo, tím bláznivější je hlava. Mám v ní trochu nepořádek, mírně řečeno. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že medicína není ta správná cesta a že se tam nevrátím, ale teď si nejsem tak jistá. Pomalinku se začínám připravovat na zkoušky a celé hodiny trávím překládáním francouzských knížek, což mě moc baví, ale neustále ve mně hlodá obava – co obava, já jsem šílená strachy – že si zase vyberu špatně. Co když nastoupím na novou školu a zjistím, že to TAKY není ono? Jasně, já miluju češtinu, miluju francouzštinu, ráda si hraju s jazykem a se slovy a tak vůbec, ale nevím, jestli to stačí. Vím, že mamka, ačkoli nahlas nic neřekne, vysloveně brojí proti tomu, abych nastoupila zpátky do druháku. Bojí se, že s nástupem všeho toho stresu a učení se zase začnu ničit (a co si budeme namlouvat, dost oprávněně), ale – a teď přichází ta nejkrutější věc – popravdě je úplně jedno, jestli se dlouho do noci budu drtit anatomii nebo analyzovat středověkou literaturu. Jestli se mi nepodaří změnit svůj software, tahle křehká rovnováha, kterou jsem dokázala nastolit, se mrknutím oka roztříští na kousky.

Opravdu jsem ochromená hrůzou, že i když si vyberu jinou školu, tahle pitomá anorektická mizérie se bude opakovat. A na další, v pořadí už čtvrté kolo tohohle zápasu mi dozajista nezbyde energie.